Summit NATO v Praze 21.-22.11.2002

 
Pusté ulice, dopravní tepna města uzavřena zátarasy, na nebi permanentně vrtulník, dole kvílející houkačky policejních vozů, liduprázdné tramvaje, na střechách domů snajpři, na každém rohu policejní hlídka, v okolí Kongresového centra seřazení těžkooděnci s obušky a plastovými štíty, výlohy povětšinou zavřených obchodů obedněné dřevěnými deskami a sítěmi - k válečné atmosféře chybělo jen stanné právo. Kvůli monstózní akci zrušilo vyučování 150 pražských škol, 11 fakult University Karlovy a pět dalších vysokých škol, lidé dostávali hromadné dovolené a mizeli v horách. Vylidněné ulice jako důsledek zastrašovací kampaně organizátorů summitu a silových ministerstev překvapily nejen Bushe, ale některé další zahraniční politiky. Město střežilo dvanáct tisíc policistů a stovky vojáků.

Vážné incidenty se summitu vyhnuly. Největší demonstrace asi patnácti stovek protestujících prošla ve čtvrtek pod dohledem policejní přesily pokojně Prahou, a to bylo ze strany obávaných demonstrantů vše. Zvláštní kapitolou byla americká výpomoc při ochraně českého vzdušného prostoru. Z letecké základny v Čáslavi mělo operovat až patnáct stíhaček pilotovaných Američany. Přesný počet letounů a vojáků zodpovědné osoby odmítly oznámit.

Šéfové států NATO strávili při summitu víc času nad talíři a sklenkami než skutečným jednáním v Kongresovém centru. Většinu práce za ně dopředu odvedli diplomaté a mocní se mohli soustředit na pronášení dopředu připravených projevů a společenská setkání, třeba nad srnčí svíčkovou s knedlíkem u prezidenta Václava Havla. O tom, že NATO vyzve ke vstupu celkem sedm konkrétních zemí, panovala uvnitř Aliance shoda už dopředu. A klidní byli i uchazeči, kteří si s předstihem nacvičovali děkovné projevy.

Aliance na druhou stranu i minulý týden ukázala, že není kompaktní a sehraný tým. Vedle tradičních rivalů USA a Francie pokračovala i disharmonie mezi USA a Německem. Kontakty Schrodera s Bushem zůstaly omezené na minimum, zatímco Bushovy kontakty s britským premiérem Tony Blairem a kanadským předsedou vlády Jeanem Chrétienem byly velmi živé.

Do Prahy na summit přiletěl uzbecký prezident Islam Karimov, spolu s ním i další prezidenti a členové vlád středoasijských republik. Někteří z nich vládnou doma metodami blízkými despocii a ve větší či menší míře stále porušují lidská práva. Uzbecký prezident Karimov se sice oficiálně snaží o budování demokracie, ale v zahraničí mu je vytýkána autokratická, byzantská a represivní forma vlády, opozice v zemi je zakázána. Před přílišnou kritikou z porušování lidských práv se chrání tím, že se stal členem protiteroristické aliance. Podobně jako Kyrgyzstán otevřel i Uzbekistán jednu ze svých základen americkým vojákům při válce v Afgánistánu. Tato strategie je nyní pro Washington mnohem důležitější než neustálé poukazování na lidská práva. V Praze byl také původně očekáván turkmenský prezident Saparmurat Nijazov. Muž, který si dnes mezi politiky pěstuje největší kult osobnosti. Nakonec poslal místo sebe své dva ministry. Nijazov jen málokdy cestuje za hranice. Proč taky? Turkmenistán má ohromné zásoby ropy a zemního plynu, a tak si tu třeba američtí politici podávají kliku. Zde, a v poněkud menší míře také v Kazachstánu, hraje pro západ a zejména pro Spojené státy velkou roli ochota podílet se na boji proti terorismu. Navíc se cení zmiňovaná ropa. Upozorňování na potřebu zlepšit situaci v oblasti lidských práv znějí jako přátelská rada. Ale vraťme se k Evropě. Jacques Chirak figuruje v řadě afér, je podezřelý z rozsáhlé korupce, a kdyby neužíval prezidentské imunity, četl by si možná o summitu NATO v Praze v nějaké francouzské cele. Mnohem křiklavější jsou kauzy Silvia Berlusconiho. Trestní obvinění, hlavně kvůli podvodnému účetnictví, daňovým únikům a korupci, ho pronásledují hezkou řádku let.

Běloruský prezident tvoří výjimku. Jako opravdové ztělesnění diktátora vízum do Prahy nedostal. Zbytek delegace z Minsku ano, ovšem Lukašenko její členy do Prahy nepustil. Dorazil jen běloruský velvyslanec z ústředí Aliance v Bruselu, který ovšem konkrétní české partnery při svých jednání v Praze tají.

Jestli všechno půjde tak, jak si v NATO naplánovali, mělo by sedm přizvaných zemí Alianci rozšířit v roce 2004. Již během summitu o sobě dávali hlasitě vědět další zájemci. Chorvatský prezident Stjepan Mesič prohlásil, že členství v NATO stejně jako v EU je pro jeho zemi prioritou a gruzínský prezident Eduard Ševardnadze na zasedání Euroatlantické rady partnerství oznámil, že Gruzie je odhodlána stát se členským státem NATO.

Varšavská smlouva skončila svou historii, vinoucí se od roku 1955, v Praze 1.července 1991. Po závěrečných jednáních čelných představitelů SSSR, Československa, Rumunska, Maďarska a Polska pronesl tehdejší sovětský vícepresident Gennadij Janajev: "Doufám, že NATO, jako organizace určená pro řešení problémů studené války, nepřežije Varšavskou smlouvu o moc déle." Doufal marně.